Březen 2016

Bloglovin

29. března 2016 v 18:45 | Natuss
<div id="MTUyNjY0NjE="><a href="https://activate.bloglovin.com/profile/15266461"><img src="https://activate.bloglovin.com/common/images/badge1.png" width="200" height="200"/></a></div>

Co dělá mě mnou - TAG

7. března 2016 v 7:00 | Natuss |  Tagy
1. Kolik měříš? - 178 cm
2. Kolik ti je let? - 15
3. Kdy ses narodila? 17. června 2000
4. Jakých trendů se většina tvého oblečení drží? - pohodové, elegantní, kontrast
5. Máš nějaké piercingy nebo tetování? - zatím ne, ale budu mít tetování
6. Existují nějaké potraviny které nesnášíš? - vše spojené s zabijačkou
7. Jaká je tvá oblíbená, momentální písnička?' - turn up the love nebo cant feel my face
8. Zlato vs. stříbro? - stříbro <3
9. Jaké jsou tvé záliby? - hudba, tanec, zpěv, hasiči
10. Rtěnka vs. lesk na rty? - rtěnka
11. Zima vs. léto? - léto
12. Máš akné? - v zimě ano
13. Je tvá pleť mastná, suchá nebo normální? - mastná
14. Máš pihy? - ne
15. Velikost bot? - 40 ( jsem obr )

Ve stínu srdce - part 1

6. března 2016 v 9:46 | Natuss |  Ve stínu srdce
"Dříve to bylo o mnoho lepší" postěžovala jsem si mámě, zatímco jsme se řítili po jaksi prázdné dálnici."Myslím si, že když nebudeš tak negativní určitě se ti tam bude líbit" Před pár týdny se naši dočista zbláznili a krutě pohádali. Proto jsem teď tady, v autě směřující do města maminýho nového partnera - Eda. Na mámě byla znát čistá únava, neboť její kruhy pod očima se daly přirovnat k sedacím vakům či pytlům, k těm největším co jsem kdy viděla. Dále by se o téhle ženě dalo říci, že je nenormálně naivní… Nechápu, sama mi říkala, ať nevěřím komukoliv na těch "fejsbůkách" a "instagramech", ale když jí na seznamce pro nezadané napsal 40-ti letý krasavec Ed, kterého viděla jen na fotkách, oukej možná párkrát na webce, hned byla schopná ujet 500 kilometrů, abychom se k němu nastěhovali. Cestou mi vyprávěla o mém vlastním pokoji, zvláštní pocit, táta byl již před tím než poznal mámu rozvedený a z manželství měl dceru - Nathalii.
Byla fajn, jen mírně otravná a rozmazlená, s touto "princeznou", mimochodem o rok mladší než jsem já a s více lajky na profilovce, jsem obývala jeden malý pokojíček. A někdy i skříň, tedy skoro pořád.

Mírně jsem se zašklebila "Co když se ti ten Ed na živo nebude líbit"
"Neboj Edouš se bude líbit jak mě, tak i tobě" prohlásila z nadšením

"Hele benzínka, zastavíš prosím, potřebuju čůrat"
"Ale honem ať si zpátky, musíme v Greens být než se setmí, víš jak nerada řídím za tmy"

"Ta ženská to myslí vážně" projelo mi hlavou
Nikdy jsme s tátou a Nathalií necestovali za hranice našeho města - máma se bála řídit a být v autě za tmy, a táta nesnášel řízení ve dne. Takže patnáct let jsem od tam nevytáhla paty. Super už začínám být pozitivní.

"Co zase děláš|" ozvalo se když jsem otvírala dveře na poněkud starou zvláštní benzínku.
"Já nic, heč máš tu zákazníka či zákazníci nevím co to je" tak tahle poznámka se mě mírně dotkla, měla jsem sto chutí, aby se ho také něco mírně dotklo - má pěst. Ale potřebovala jsem nutně na záchod, tak jsem toho desetiletého fracka ignorovala.
"Dobrý den, kde tu máte toalety?"
"Dobréj, hajzly máš tam vzadu ty kóčo" nešlo ho ignorovat
"Promiňte, záchody jsou támhle, tady máte klíče, mladá paní" konečně někdo slušný
"Moc děkuji"

Když jsem procházela, kolem toho fracka, pleskl mě po zadku a řekl
"Dobréj matroš, s kama si ty kočenko"

Tohle už bylo příliš, mohla jsem buď rychle jít na ten záchod a nebo mu vlepit, ano to je ke mně bližší.

Plesk! Ozvalo se, bylo to docela hlasité.

"Co děláš ty mrcho!"

Najednou mě někdo chytil za zápěstí tak silně, že jsem musela jít za ním. Byl to muž střední postavy, s trochu vlasů na hlavě a odvlekl mě k sobě do pracovny.

"Co si o sobě myslíš, takhle fackovat mého syna"

"Pardon, to jsem nevěděla, ale měl by jste si ho lépe vychovat, a když mě omluvíte, tak bych ráda šla, venku na mě čeká máma a pospíchá do Greens, takže nashle"


Rychle jsem vyskočila, a vím, že se po mě ještě natáhl, ale byla jsem rychlejší.
Ani už jsem na ten záchod nešla, po zkušenosti s tím tlustým šéfem, bych se tam bála. )

Do Greens zbývalo už několik desítek kilometrů.

"Tak jaké to tam bylo" zeptala se mě máma po chvíli, co jsem nastoupila zpátky

"Zvláštní, ale záchody měli pěkné" lhala jsem, nechtěla jsem ji nervovat, stejně toho pána v životě neuvidím, "Bude ti vadit, když si dám sluchátka a usnu?"

Máma se rozesmála "Samozřejmě, že ne ty trdlo, chceš přelézt dozadu?"

"Ano, ano prosím" udělala jsem psí oči.

Máma zastavila na krajnici a já jsem mohla v pořádku přelézt do zadní část auta a natáhnout se.

Poté jsem už jen vytáhla mobil a sluchátka


ČAU MAY, TAK JAK SE TI TAM LIBI :)

"Přišla mi zpráva od táty" radostně jsem vyjekla
"Super..." neznělo to vůbec nadšeně "Hlavně mu neodepisuj, víš že dokáže zjisti polohu mobilu, nechci aby nás našel"

Také tam byla zpráva od Nathalii

ČAUKO MAYINKO, SORÁČ, ALE PUČILA JSEM SI TY TVOJE KRAJKOVÉ TANGÁČE, A ZAPOMĚLA SEM TI JE JAKSI VRÁTIT, NEVÁDÍ? :) :O

"Pecka… !" pomyslila jsem si

NATY! :( JAK JSI MI TO MOHLA UDĚLAT!

Ani ne za minutu mi odpověděla, potom mi došlo co jsem udělala. Takhle má k nám táta taky přístup, sakra.

DYŤ TY SI JE STEJNĚ NENOSILA :P :) PROMÍÍŃ

Už jsem našla další důvod, proč bude Greens lepší - žádná Nathalie.

"Začínám se poměrně těšit" řekla jsem znenadání
"Vážně? To jsem moc ráda" z jejího hlasu šla slyšet úleva.
"Jak je to ještě daleko?"
"Myslím tak ještě půl hodinky"

To bylo pro mě znamení, že si mohu nachvíli odpočinout. Nasadila jsem sluchátka a mysl se mi rozplynula do veršů mé oblíbené písničky.




"May! Vstávej, už jsme tady" probudil mě poněkud hlasitý hlas.
Probrala jsem se a zažmourala jsem očima. Mamka se během mého spánku stihla namalovat, učesat, i když ty mastné dlouhé vlasy nejdou jinak zachránit než dát do culíku, a také převléct. Měla na sobě krásnou béžovou halenku a obyčejné džíny.

"Sluší ti to mami" vím, že potřebovala podporu a útěchu.
"Děkuju, víš co, hned první věc co bude, že koupíme nový telefon a nějaké nové oblečení co ty na to?" pravděpodobně věděla, že jsem Nathalii odpověděla.

"Kde je můj starý mobil?" máchala jsem rukami kolem sebe, jediné co jsem našla byla sluchátka.

"Jaký mobil, zlatíčko?" odpověděla.

Pochopila jsem o co tady šlo.

Když jsem se konečně probrala a podívala se ven, viděla jsem krásnou čtvrť s kupou krásných domů, krásnými lampami, prostě krása.

"Koukni se támhle, vidíš ten velký bíly dům" řekla máma s jásotem
"Ano?"
"Tak ten je náš!"

Přijely jsme blíž, a zastavily přímo před ním.

Byl to tak dvakrát, blbost, třikrát větší dům než tátův a náš předchozí dohromady.
Nebyl bílý, byl takový zvláštně béžový s dřevěnými dveřmi. Před zahrádku tvořila krátká cesta, lemovaná červeno-růžovými kytkami. Na poštovní schránce bylo napsané příjmení Deniae.


"Jdeme?"

Pokývala jsem hlavou a jemně otevřela dveře, zavál mě vánek čerstvého vzduch, který mi po celých pět hodin neuvěřitelně chyběl. Stoupla jsem si na nohy, a dvakrát jsem se zhluboka nadechla.

Najednou někdo otevřel dveře. Byla to drobná, ženská postava. Měla krásné blonďaté dlouhé vlasy.

"Dobrý den, Ahoj May" pozdravila nás "pan Deniae o vás často mluví"
"Vy musíte být Jeanie" pokračovala v konverzaci máma.
"Ano, to jsem já." zachichotala se, podle toho jsem usoudila, že ji nebude více než dvacet "pojďte dál, dámy"

Vešli jsme dovnitř, chodba byla vymalována opravdově bíle a celý nábytek byl s cedrového dřeva, působilo to na mě jako zámek.

"Tady si prosím odložte" ukázala Jeanie na botník a vešáky. " Tady po schodech na horu jsou Vaše a Pánovi pokoje, také tam naleznete koupelnu, posilovnu a saunu. Tady po schodech dolů je bazén, kdyby jste pokračovali dále po chodbě rovně, objevíte kuchyňi a obyvák. Doufám, že se tu neztratíte a večeře bude v sedm"




"Mami asi se půjdu podívat do pokoje" rozhodla jsem se
"Fajn, věci bys tam měla mít" vlepila mi pusu na tvář "Doufám, že se ti tu líbí."

Schody byly celkem dlouhé, když už jsem je konečně vyšla, dostala jsem se na chodbu plnou různých dveří. Byla vymalována rudě a na podlaze byl hnědý koberec, občas se objevil obraz a pod ním malý stoleček s umělou kytkou. Pokračovala jsem, až jsem na šla dveře s cedulkou :

"TADY BYDLÍŠ TY MAY"

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře…

Pohltila mě jemná vanilková vůně linoucí se z vonné zásuvky. Pokoj jsem měla fialový, nechápu jak mohl vědět, že je to má oblíbená barva. Hned naproti dveří, bylo velké okno. Stůl byl veliký, přesně o takový, ale poloviční jsem se dělila s Nathalii. Pane jo, té by se tu líbilo. Další co zaujalo mojí pozornost byla postel s nebesy, jako pro opravdovou princeznu. Na té posteli, která mimochodem byla velká jako můj předchozí pokoj, ležela zabalená krabička a dárková taška.
Předním než jsem je rozbalila jsem si prohlédla skříně. Bíle, dokonalé, se zrcadlem.
Otevřela jsem ji. Bylo v ní spousty krásného oblečení, to moje rozhodně nebylo. Nevěděla jsem, zda jsem tu správně, či by byl Ed tak pozorný. Chtěla jsem hodit nějaké to selfie na snap, jenže mobil mi vlastně sebrala máma. Ach jo. Lehla jsem si do postele a má pozornost se přemístila na tu zabalenou krabičku. Mírně jsem ji začala rozbalovat, vypadalo to jako krabička od mobilu, či co. A ano trefila jsem se, byl tam nový Iphone 6. Nevěřila jsem svým očím. Rozbalila jsem ho a zapnula, poté se mi na obrazovce objevilo moje jméno a vzkaz pro mě. Takže byl fakt můj, panebože.

V dárkové tašce byli nějaké svíčky, pár lahví Arizony, čokoláda a poukaz do místní drogérie. K tomu jsem také dostala vzkaz

"MŮŽEŠ DNES VYRAZIT NA NÁKUPY, MÉ DĚVČE, JEANINE TI POMŮŽE"

V životě jsem toho chlapa neviděla a on neviděl mě, ale začíná se mě líbit.

Jak lísteček radil, tak jsem také udělala, šla jsem se projít do místní drogerie.
Vylétla jsem z pokoje i s novým mobilem a snažila jsem se najít mámu, jenže mě odchytla Jeanine.

"Ahoj, jdeš na nákupy?"
"No… vlastně.. jo, kde je máma?"
"Ve svém pokoji, připravuje se pro Eda. Být tebou bych ji nechala..." podívala se na moji ruku ve které jsem držela mobil "Tak co říkáš? Je to tvůj styl?"
"Děěěkuju moc, jen mohla byste ji to vyřídit, že jdu na nákupy?"
"Jasně miláčku, užij si je"
"Díky"

Scházela jsem, dle mého názoru, nekonečné schody, poté jsem si na sebe hodila bundu, a vydala se na pospas Greens.

Zrovna když jsem přecházela ulic vedoucí do centra, někdo na mě zavolal.

"Dávej pozor!"
Uskočila jsem a těsně kolem mě proletěl fotbalový míč. Zastavil se blízko mě tak jsem využila své znalosti z předešlých let, kdy jsem fotbal celkem hrávala a jemně ho silou odkopla zpátky, jenže mě zastavil kluk mých let.

"Promiň" Usmál se na mě.
"V pohodě, naštěstí mám celkem postřeh, takže…" zasmála jsem se
"Ty jsi tu nová? Většinou tu turisti nechodí?" podíval se na mě zvídavě, měl krásné zelené oči, celkově mě trochu připomínal mého bývalého, hnědé vlasy, sladký usměv…
"A-a-ano, právě jsme se sem nastěhovali"
"Tak to máš štěstí!" zvolal
"Proč?" ptala jsem se tázavě
"Protože jsi mě potkala, a já tě jen tak nenechám" řekl celkem chladně, ale šlo vidět, že to myslí vážně. Zčervenala jsem, doufám, že si toho nevšimne. Sakra. Zase si hraji s náramkem.
"Ale bohužel tě zklamu, musím jít." usmála jsem se.
"A jak se jmenuješ?"
"Maya, Maya Deniaeová" chvíli jsem váhala.
"Těší mě já jsem Jacob, Jacob Forest"

Chvíli jsem přemýšlela zda, odejít či zůstat, ale nakonec jsem odešla.
"Tak zatím, Jacobe!" zamávala jsem

*

Když jsem se večer vrátila s nákupů, které byli celkem úspěšné, nakoupila jsem spoustu kosmetiky, odličovačů, laků na nehty a podobně. Ještě jsem musela chvíli bežet abych stihla večeři v sedm.
Jakmile jsem procházela místem, kde jsem se poprvé potkala s Jacobem, zastavilo se mi srdce, pořád tam s klukama hrál fotbal. Byl to takový opuštěný plácek mezi dvěma domy.
Snažila jsem se nenápadně projít, ale zakopla jsem o svoji nohu a spadla, samozřejmě tuto řachu museli všichni slyšet, prolítlo mi hlavou, ale ne. Pořád hráli fotbal, což mě sklamalo.

"Sakra nemám klíče" pomyslila jsem si když jsem stála u vchodových dveří.

Zaklepala jsem, otevřela mi máma, která nevypadala jako ta co ráno seděla za volantem.

Měla na sobě nádherné červené upnuté šaty. Vlasy si umyla a sčísla do drdolu.
Jeanine vypadala více jako služka.
Teď byla řada na mě.

"Nalič se a šaty máš v pokoji na posteli" koukla na hodinky "Máš půl hodinky"
"Mami já tě nepoznávám"


Přiběhla jsem rychle do pokoje, abych zjistila co za šaty na mě čeká.
Nestačila jsem se divit, byly to černé krajkové šaty, jemně vyzívavé, ale naprosto boží.
Hned jsem si je vyfotila a poté oblékla a zase vyfotila.
Pak přišel na řadu makeup, nikdy jsem se moc nemalovala, jen řasenka, korektor a tečka.
Nyní jsem měla chuť experimentovat.
Zkusila jsem černé linky a musím říct, že perfekto! Červená rtěnka, tomu dodala vše potřebné.

Sešla jsem do jídelny, kde již čekala Jeanine a máma, posadila jsem se….
Najednou se otevřeli dveře, viděla jsem tlustší stín, dupavými kroky se blížil k nám.

Mé nejhorší obavy se naplňili.


Ed byl ten chlápek z benzínky.

Zamknuté dveře

5. března 2016 v 20:17 | Natuss
Každý z nás má něco, po čem z celého srdce prahne.
Ať je to nějaká věc - třeba mobil, či ať je to něco více osobního - třeba rodina, štěstí, láska.
Touhy lidí jsou opravdů různé a začinají se lišit čím dál víc lišit.
Ale jedno mají společné, jsou totiž za zamknutými dveřmi, které není lehké otevřít.
Často nás to stojí spousty času, odhodlání, slz, či přemlouvání.
Jenže pocit štěstí za to stojí, i když se jedná o blbý telefon.
Teď mluvím o nerozmazlených fraccích. Mluvím o lidech, kteří jsou si vědomi všeho co svět obnáší, veselosti, smutku, štěstí, neštěstí.

Někdy se stane, že odemčení těchto pomyslných dveří vzdáme, a odbočíme na špatnou stezku. Čeká nás závist, agresivita, nenávist. A to jen proto, že jsme nedosáhli toho co jsme chtěli. To se ale netýká jen našich touh ale i menších přání.

Doufám, že jsem vás alespon trochu inspirovala k dosáhnutí svých snů. A jestli ne, tak pokračujte ve čtení.

Nikdy není pozdě odemknout tyto dveře, někdy nepředstavují naše sny ale hlavně náš strach.
Mysli na to, že nikdy není pozdě. A navíc žijeme jen jednou. Tak proč si ten pobyt zde mírně nezlepšit, že?

Essence korektor

5. března 2016 v 20:03 | Natuss |  Objevy
Ahoj, dnes vám představím novinku, která mě upřímně zahřála u srdíčka.
Takže, určitě znáte kolekci soft touch mousse makeupu od Essence...
Něco jako "našlehaný" makeup....

Sama jsem doma měla asi dvě balení, ale bohužel jsem je již dospotřebovala.

Dnes jsem při hledání ideálního zesvětlovače na vlasy, zavadila o stojan značky Essence.
A tam přímo dole u makeupů, korektorů, čekal na mě malý kelímek s nálepkou "New".


Hned jsem tohoto krasavce vyzkoušela na ruce, texturou mě nesmírně oslnil, a šáhla jsem po mém odstínu.

Já konkrétně mám 20 - soft sand, a docela mě mrzí, že jsou v nabídce jen dva odstíny a k tomu poměrně světlé.

Recenzi na toho zatím andílka můžete čekat někdy na konci března.


Cena se pohybuje kolem 100 kč.

Dejte mi do komentu vědět jaké jsou vaše nejoblíbenější korektory...

A mějte se , Natuss
Jinak zítra mám nabroušeno na brow kit od essence tak rozhodně čekejte další objev.